Dědek vrbák

3.4.2017 Bohouš Sloupek

Rok se s rokem sešel a Bohouš vám opět předkládá literární hádanku, tentokrát inspirovanou základním kolem Svojsíkova závodu a určenou především bratru zakladateli Jeňovi.

Prostě Jeňo, ne každá vrba má dobré úmysly, pak je třeba postupovat se vší rozhodností.

I když jména vystupujících postav byla změněna, věřím, že nebude problém poznat, ze které knihy je následující pasáž. Odpovědi pište na slezak.ales@skaut.cz

Váš střediskový

Bohouš

Jeňa se posadil, podrbal se na hlavě a zívl jako vrata. Měl starost. Odpoledne se sklánělo k večeru a ta náhlá ospalost mu připadala nepřirozená. „Za tím vězí víc než sluníčko a teplý vzduch.“ bručel si. „Ten velikej strom se mi nelíbí. Nevěřím mu. Jen si poslechni, jak zpívá o spánku! Tak tohle by nešlo!“
Pracně vstal a klopýtal se podívat, kde jsou poníci. Zjistil, že dva se odloudali dál po pěšině; právě je chytil a odvedl zpátky k ostatním, když zaslechl dvojí zvuk: jeden hlasitý a druhý tichý, ale velmi zřetelný. Jedno bylo šplouchnutí, jak cosi těžkého padlo do vody; druhý zněl jako klapnutí zámku, když se rychle a tiše zavřou dveře.
Řítil se zpátky na břeh, Želva byl ve vodě blízko u břehu a nad ním veliký kořen, který jako by ho přidržoval dole. Želva však nezápasil. Jeňa ho popadl za kabát a vyvlekl ho zpod kořene a pak ho s námahou vytáhl na břeh. Želva se téměř ihned probral, rozkašlal se a plival vodu.
„Abys věděl, Jeňo,“ řekl posléze, „ten mizerný strom mě tam shodil! Já to cítil. Ten velký kořen se prostě otočil a sešoupl mé do vody.“
„Asi se ti něco zdálo, Želvo,“ řekl Jeňa. „Neměl by sis sedat na takové místo, když na tebe jde spaní.“
„A co je s ostatními?“ zeptal se Želva. „Rád bych věděl, co se zdá jim.“
Obešli strom, a tu Jeňa pochopil, jaké klapnutí to slyšel. Šindy zmizel. Puklina, k níž si lehl, se zavřela, takže nebylo vidět ani škvírku. Kouba byl v pasti: jiná puklina se mu sevřela kolem pasu; nohy měl venku, ale zbytek byl v temném otvoru, jehož okraje se svíraly jako kleště.
Jeňa a Želva začali nejdřív tlouci do kmene v místech, kde ležel Šindy. Pak se zuřivě namáhali rozevřít čelisti, jež držely chudáka Koubu. Bylo to úplně zbytečné.
„Taková ohavnost!“ vykřikl Želva rozrušeně. „Proč jsme vůbec chodili do tohohle děsného lesa? Kdybychom tak byli zpátky na Panchově lúce!“ Vší silou kopl do stromu, bez ohledu na vlastní nohu. Kmenem a větvemi proběhlo stěží postřehnutelné zachvění; listí šelestilo a šepotalo, ale teď to znělo jako tichý a vzdálený smích.
„Sekeru v zavazadlech nemáme, Želvo?“ zeptal se Jeňa.
„Vzal jsem jen sekyrku na štípání dřeva,“ řekl Želva. „Ta nám moc nepomůže.“
„Počkej!“ vykřikl Jeňa, kterému zmínka o dříví něco připomněla. „Možná bychom něco svedli s ohněm!“
„Možná,“ zapochyboval Želva. „Možná by se nám povedlo Šindyho uvnitř upéct zaživa.“
„Pro začátek bychom mohli zkusit ten strom postrašit nebo poranit,“ řekl Jeňa vztekle. „Jestli je nepustí, porazím ho, kdybych ho měl ohlodat.“ Hnal se k poníkům a zanedlouho byl zpátky s dvěma krabičkami troudu a sekyrkou.
Rychle nabral suchou trávu a listí a kousky kůry; snesli hromadu nalámaných větviček a naštípaných hůlek. Navršili je u kmene stromu na opačné straně, než byli vězni. Jakmile Jeňa vykřesal jiskru v troudu, podpálila suchou trávu a vyšlehl plamen a dým. Větvičky zapraskaly. Prstíčky ohně začaly olizovat suchou brázditou borku prastarého stromu a přiškvařovaly ji. Celou vrbou proběhl třas. Listí nad hlavami jim zaryčelo bolestí a hněvem. Ozvalo se hlasité zaječení Kouby a zhloubi zdušený výkřik Šindyho.
„Uhaste to! Uhaste to!“ křičel Šindy. „Přeštípne mě vejpůl, jestli toho nenecháte. Říká to!“
„Kdo? Kdo?“ křičel Želva a řítil se na druhou stranu stromu. „Uhaste to! Uhaste to!“ prosil Šindy. Větve vrby se divoce rozhoupaly. Ozval se zvuk, jako když se zvedá vítr, a rozletěl se větvemi všech okolních stromů, jako by do tiché dřímoty říčního údolí hodili kámen a vlnky hněvu rozčeřily celý Hvozd. Želva ohníček rozkopal a zadupal jiskry. Ale Jeňa, aniž by měl jasnou představu, proč to dělá a v co doufá, se rozběhl po pěšině s křikem „Pomoc! Pomoc! Pomoc!“ Zdálo se mu, že sotva slyší vlastní pronikavý hlas: vítr z vrb jej odvíval a přehlušoval křikem listí, sotvaže vypustil slovo z úst. Byl zoufalý: ztracený a bezradný.
Náhle stanul. Zaslechl odpověď, nebo se mu to zdálo; jako by však přicházela zezadu, z pěšiny hlouběji v Hvozdu. Otočil se a naslouchal a brzy nebylo pochyb: někdo si zpíval. Hluboký radostný hlas si zpíval bezstarostně a šťastně, text písně však nedával smysl ….