Jak se blátošlap vydal na slavný vodácký závod Přes tři jezy

29.9.2015 Učeň Kronika

Softballová sezona trvá od jaro do podzimu a celkem logicky se ve stejném časovém období pořádá spousta skautských skvělých akcí, po kterých většinou může jen slintat u monitoru. Proto mě moc potěšilo, když Majkl přišel s tím, že se 28.9. ,zrovna když se nic nehraje, koná slavný vodácký závod skrz Prahu Přes tři jezy. Prvotní myšlenka byla, že sestavíme z břeclavského roverstva posádku a vyrazíme dobít Prahu. Plán selhal. Přistoupili jsme proto k záložnímu plánu B, který jsme samozřejmě měli v záloze. Z vůdcovského kurzu známe jednu instruktorku, která zároveň i vede přístav v Třebíči. Byla jí zaslána nabídka, že by dva nezkušení, ale zato neskutečně silní a hloupí plavčíci rádi doplnili jejich posádku. Odpověď přišla záhy. Zeptám se svých kapitánů a dám vám vědět. Odpověď bohužel nedorazila ani do sobotního večera a v našich hlavách se zlehka začala rozplývat vidina dobrodružství prožitých s bandou opravdických mořských vlků na jejich kocábce. Velký Poseidon tomu ale chtěl jinak! V softballovém týmu s námi hraje jeden skaut z Havlíčkova Brodu, který čirou náhodou usilovně sháněl dva členy posádky na Tři jezy. Bylo rozhodnuto. Jeho brácha, taky skaut a další člen naší posádky, má v Praze byt, ve kterém jsme z neděle na pondělí přespali. Bohužel už ale bez Majkýho, kterému byl v den konání závodu naordinován neodkladný trénink v Havlíčkově Brodě. Večer byl dobrodružný. Bylo zapotřebí vyztužit posádku sedmým členem, když jsme o jednoho plavčíka přišli. Taky se sháněla loď, pádla a vesty. Další vlna obav přišla v okamžiku, když jsme zjistili, že bylo zapotřebí naši posádku zaregistrovat do 18:00. Naštěstí se ukázalo, že jsme plavčíka zajišťujícího registraci podcenili a on vše bez problémů zajistil.

Nic tedy nebránilo tomu, abychom v pondělí ráno vyrazili na Císařskou louku. Jedná se opravdu o veliký závod, kde se závodí ve spoustě katgorií. Kánoe, pramice vlčata, světlušky, roveři, rangers, naše kategorie Open dospělí, ve které se jezdí třeba i na raftech a nakonec nezávodní volné splutí. Naše posádka získala jedno prvenství ještě před samotným stratem. Bylo jsme bezkonkurenčně nejtěžší na startu s 565 kg, což dělá na jednoho člena posádky zhruba 81 kg. Když k tomu přidáme, že naše kocábka sehnaná na poslední chvíli, měla už své nejlepší roky viditelně za sebou, tak jsme se rozhodně měli na co těšit. Málem nám to ale překazil náš kormidelník, který po prvním nastoupení, když jsme klesli tak, že seděl ve vodě, prohlásil, že s náma takhle rozhodně nikam nejede. Když jsme trochu hodně změnili rozložení na palubě (největší závaží šli na háčky), tak svolil, že to s náma k prvnímu jezu teda zkusí.

Startovala jedna kategorie za druhou a pomalu se blížila hodina jedenáctá. Čas našeho startu. Pomalu ale jistě začali řídnout prohlášení o tom, že v cíli jsme 100% první a nikdo proti nám nemá šanci. A pak to přišlo 10,9,8,…3,2,1 PRASK! A vyrazili jsme. Ještě je nutné podotknout, že zde jsme získali další prvenství a to jako loď startující nejvíc zprava. Zpočátku jsme zvolili spíše mírně opatrnější taktiku, protože jsme si nebyli jistí, jak naše kocábka bude zvládat naše neskutečné tempo. Ale šlo to! A pomalu ale jistě jsme se začali probíjet startovním polem směrem dopředu. Optimistické odhady dokonce tvrdí, že jsme se na kratičký okamžik limitně se blížící nule objevili před prvním jezem na prvním místě. Ty realistické odhady hovořili o místě 15. A pak přišel první jez. Adrenalin v krvi stoupal a jistě to nebylo jen energy drinkem, kterým jsme se před startem posilnili. Věděli jsme, že musíme uspět. Jinak by to totiž znamenalo, že nesmíme v závodě pokračovat a taky by se potvrdili slova našeho kormidelníka. A to jsme nikdo nechtěli dopustit. A už jsme v tom. Naštěstí naše bárka vlastnila vlnolam, který největší nápor vln zachytil. Jejich další nemalou část zachytily mužné hrudě našich dvou nejskvělejších a nejtěžších háčků (ano byl jsem jedním z nich), ale i tak se přes boky do pramičky dostalo dost vody a museli jsme se značnou chvíli zdržet prací s vylévačkou. Během tohoto času nás samozřejmě předjely všechny lodě, který jsme před tím ukázala záda našeho kormidelníka. Ale neudělali jsme se a mohli jsme hrdinně pokračovat dál. A za chvilku byl před náma další jez, který byl sledován neskutečným množstvím fanoušků z Karlova mostu. Chvíli jsem si lámal hlavu, proč tolik fanoušků nemáme i na těch jiných mostech, ale za chvíli jsem se už musel věnovat důležitějším věcem. Druhá šlajsna. Srdce tlukoucí až v krku. Ve spodní části vlny mnohem větší než na předchozím jezu. A ty se nám taky staly osudnými. Naše boky byly díky značnému přetížení, o kterém už bylo řeč nebezpečně blízko vodní hladině. To jsme ale ze svého háčkovského vyvýšeného místa moc neviděl a proto mě moc překvapilo, když jsem se na ještě poměrně suché sedačce otočil a zbytek lodi byl pod vodou a zbytek posádky právě fyzikálním pokusem zjišťoval jestli matriál, z něhož jsou vyrobeny plavací vesty, má doopravdy menší hustota než voda. Má! Ale co teď? Vltava má sice k jihoamerickým řekám, které jsou široké od nevidím do nevidím sice hodně daleko, ale stejně nám nebyla moc sympatická představa, že budeme naši ponorku vláčet až k jejím břehům. Co to? Sluníčko náhle vysvitlo, z amplionů se začala ozývat známá hudební znělka a už k nám míří dva motorové čluny pobřežní hlídky. Vzali nás velkoryse na palubu, naši ponorku do vleku a zavezli nás na mělčinu. Průjezd pod jásajícími davy na Karlově mostě byl fenomenální. Už vím, jak se cítili gladiátoři, když si plné ochozy žádaly jejich smrt. Sčítáme škody. Máme poškozený jeden bok a vyrvanou jednu sedačku. Ano to je to proklaté místo, kudy se nahrnula voda do naší lodi. Vyléváme vodu, alespoň falešně vracíme sedačku na její místo, přemlouváme slabomyslnější kusy, že to prostě dojedeme a za chvíli jsme zase na trati.

Díky vyvalenému boku se sice náš ponor ještě zvětšil, ale jinak to celkem jde. Zkušený kormidelník tvrdí, že poslední jez musíme zvládnout. Prý tam drhnou i mnohem lehčí lodě a na konci nejsou skoro žádné smrtonosné vlny. Tož jsem klidný. Vše jde podle plánu. Vjíždíme na jez. Opravdu drhneme. Pořád jsem klidný. Už nedrhneme. Paráda. Otáčím se. Zbytek posádky byl už zase vymrštěn přes palubu. Z našeho křižníku je zase ponorka. A protože je jasné, že ponorce je vlnolam úplně k ničemu, tak se ho radši zbavuje a jeden plavčík ho musí s nasazením vlastního života chytat dále po proudu. Nemáme na vybranou. Musíme loď vylít přímo v propusti. Nalodit se a nějak to doklepat do cíle. Když je to přece po proudu. Jsme tam! V cíli vyfasujeme párek a převlečeme se do suchého.  Za chvíli už na výsledkové tabuli visí výsledky naše kategorie. Že prý diskvalifikovaní, za to kratičké svezení od pobřežní hlídky. My však máme jasno. Jsme vítězové váhové kategorie nad 565 kg. A pokud byl čtenář pozorný, tak ví, že už je to naše třetí prvenství. Existuje sice jistá spojitost mezi nejtěžší posádkou a výhrou ve váhové kategorii ohraničené právě touto rekordní vahou, ale když i Usain Bolt jako nejrychlejší muž světa zvesela sbírá vavříny jak na 100 m trati tak na dvojnásobné distanci. Tak co.

Závěrem byl chtěl poděkovat posádce naší ponorky za prvotřídní zážitek a vyjádřit velké očekávání, které vkládám do břeclavských vodníků všeho druhu směrem k příštímu ročníku tohoto závodu. Automaticky počítám se všemi, kteří nemají na svém seznamu Vltavu v rámci orlího pera 1P2 Koupání v řekách. Tak příští rok Ahooooj.