ROZBŘESKJe správné utíkat své duši??
Byl jeden cestovatel, který byl na Sahaře a naneštěstí mu ujel trajekt zpátky domů. Vydal se tedy zjišťovat, za jak dlouho mu jede další trajekt, ale dozvěděl se, že další trajekt mu jede pouze z druhé strany pouště.
Dále mu bylo doporučeno, že chce-li poušť přejít živý, musí cestovat s karavanou. Šel teda za vedoucím karavany, která se shodou náhod chystala za nedlouhou dobu vyrazit na cestu přes poušť. Dotázal se ho tedy, jestli stihne trajekt z druhé strany Sahary a zda-li by byl tak ochotný a vzal ho sebou. Vedoucí karavany mu odpověděl, že pokud vše půjde podle plánu a nenastane žádný problém, tak by trajekt mohl stihnout a dovolí mu tak cestovat s karavanou…
Cestovatel si vypočítal, že má-li stihnout trajekt, tak musí ujít určitý počet kilometrů za den. Zanedlouho tedy karavana vyrazila do pouště. Potom, co karavana ušla 5 km tak vedoucí zvedl ruku a celá karavana se zastavila. Velbloudi si lehli, lidé z karavany se utábořili a uvařili čaje. Cestovatele to sice moc nepotěšilo, ale neřekl ani slovo. Za chvíli vedoucí pokynul, karavana se sbalila a pokračovala v cestě. Po dalších 5 km opět vedoucí karavany zvedl ruku a karavana se opět utábořila. Cestovatel byl ještě víc znepokojen, protože karavana šla pomaleji, než chtěl a nabírala zpoždění oproti tomu, než co si spočítal. Když se to opakovalo potřetí, tak se cestovatel naštval, šel za vedoucím karavany a rozhněvaně se ho ptal, zda_li by mu mohl vysvětlit, proč už zase karavana staví?!?!
Vedoucí karavany s úsměvem na rtech a klidným hlasem pravil: „Jistěže. Šli jsme moc rychle. Musíme počkat na naše duše…“
Tento příběh mi nedávno říkal můj třídní učitel při třídním posezení před vánoci. Chtěl tím demonstrovat to, že lidé pořád někam spěchají a že alespoň v době vánočních svátků bychom měli zpomalit, najít si čas sami na sebe a zrelaxovat.
Hned potom, co nám toto řekl, jsem si vzpomněl, jak vypadají moje vánoční prázdniny: Pojedu na vánoční výpravu, ze které přijedu dřív, abych hned mohl vyrazit směr Praha na další reprezentační soustředění, ze kterého se vrátím 23. Po štědrém dnu a navštívení obou babiček vyjedeme na čtyři dny na Zimní táboření. Poté strávím dva dny na Silvestra s lidmi z Velké Moravy. Hned následující den opět na dva dny pojedu do Prahy na další softbalové soustředění, ze kterého se vrátím 4.1, navštívím s klukama z oddílu Tříkrálovský koncert a hned den na to hurá do školy…
Upřímně jsem v tom nenašel zpomalení svého životního rytmu, ba naopak, nemám ani den volna. Znamená to však to, že jsem nenašel času na sebe a svou duši? Odbíhám od své duše stále dál a dál? Já si to nemyslím. Ba naopak si myslím, že pokud se nám nachází ten čas, tak bychom ho měli využít k něčemu, co nás naplňuje a co nás baví. Nenašel jsem úplné pochopení pro jeho věty, že bychom měli zůstat doma a soustředit se sami na sebe, na svou duši a odpočívat. Já si myslím, že dělám to správné. Dělám to, čím nejvíc naplňuji svou duši…
Jistě, můžete mi na to říct, že si nejsem schopný udělat čas na sebe a odpočinout si. Já si ale myslím, že pokud člověk má tu příležitost něco zažít, tak by se tomu neměl bránit. Uvědomuju si totiž, že ne vždy se mi povede realizovat to, co si budu přát. Teď když studuju, mám na všechno čas a tak se toho snažím stihnout co nejvíce, protože možná v budoucnu už se mi taková možnost nenaskytne…
Co si myslíte vy? Měli bychom si vyhradit čas sami na sebe a nic nedělat? Odpočívat? Nebo dělat to, co si myslíme, že nám něco přináší, něčím nás obohacuje a posunuje dál i za cenu toho, že v lednu po příchodu do školy budete unavení stejně jako před prázdninami, možná ještě víc? Je tohle utíkání své duši, nebo pouze dělání dobra pro ni?? 🙂
Majký musím říct, že jsi mě oběmi články hrozně potěšil! Nejenom, že jsou boží, ale úplně tak nějak..vím co chceš říct. Často mám podobný životní shon jako ty a kladu si tutéž otázku. Postupem času zjišťuji, že mí to tak vlastně vyhovuje a ve většině případů vůbec nelituji toho, že jsem naprosto cantare a na nic dalšího mi již nezbyl čas. Samozřejmě, občas mě zamrzí, že dělám jednu věc na úkor druhé, ale je to taky jen na nás, co se rozhodneme preferovat, snad jen abychom se rozhodovali správně 🙂
Po delší době, minimálně po mnoho měsících dnes můžu říct, že jsem nemohla usnout. protože jsem byla odpočatá z předešlých dní. Jen jsem tak doma dělala pecivála a není to úplně ono. Když se nad tím nyní tak zamýšlím, tak přesně jak říkáš, dokud jsme mladí, byla by škoda nevyužít příležitosti, které se nám naskýtají. Doufám, že se tady dá také uplatnit pravidlo – co v mládí zažiješ, ve stáří jako když najdeš 🙂
Myslím, že pokud tě tvůj životní styl naplňuje, své duši rozhodně neutíkáš. Jak jsem teď byla několik dní taková celkově nepříliš činná, tak z toho nemám úplně pocit satisfakce. A taky myslím, že pokud to má člověk v hlavě tak nějak morálně v pořádku, tak vycítí, kdy ho život opravdu naplňuje, a jestli kráčí správnou cestou.
Omlouvám se, jestli jsem to napsala nesrozumitelně, jen to jen takový tok myšlenek.
Tak Ti přeji, Majký, aby to, co děláš, vždy naplňovalo tvou duši. A také samozřejmě pěkné Vánoce!
Žihanka
Tvůj tok myšlenek chápu a cítím to podobně. Někdy si říkám, že si přece jenom dám den volno, ale pak dojdu domů a stejně nemám co dělat a nudím se a přijde mi to jako velká škoda a ztráta času… 🙂
Jinak pěkné Vánoce taky přeju všem těm, kteří si čtou příspěvky na tomhle webu 🙂
Majký
Myslím, že své duši neutíkáš. Vždycky jsem měl podobný přístup jako ty a chtěl využít každé příležitosti. Myslím, že každá zkušennost člověku něco přinese a zformuje jeho osobnost. A to i ta zkušennost, když nějakou příležitost vlastní vinnou promarníš.
Věřím, že pokud budeš chvátat moc rychle, poznáš to sám a na chvíli chvátat přestaneš 🙂