O tradicích

10.11.2014 Jeňa Sloupek

Tradice jsou něco, co přetrvává již delší dobu.

Pouhá tradice je často důvodem k přijetí něčeho bez jakékoliv diskuse nebo pochybností.

Dodržováním tradice tak nevysloveně vyjadřujeme respekt a úctu k našim předchůdcům, zejména pokud tradice existuje déle, než naše paměť sahá.

Dodržování tradice nám často dává onen příjemný, trochu tajemný a trochu nostalgický pocit kontinuity – toho, že my jsme nyní jejími pokračovateli a toho, že naši následovníci budou možná jednou vyjadřovat tutéž úctu nám.

Aniž si to vždy uvědomujeme, můžeme se i my v životě ocitnout u zrodu nové tradice, což v danou chvíli nikdy netušíme. Ale i přesto že to v danou chvíli netušíme, dojde ke zrodu nové tradice jedině našim vlastním rozhodnutím.

Všichni jdeme z počátku po cestě, kterou vyšlapali naši předchůdci, ze začátku o jejím směru ani nepřemýšlíme. Později se může stát, že zjistíme, že tato cesta směřuje jinam, než bychom chtěli. Možná se v tu chvíli rozhodneme dále držet této cesty, avšak po celou dobu si uvědomujeme, že bychom ve skutečnosti chtěli jít jinam, a na vyšlapanou cestu si stále častěji stěžujeme. V tuto chvíli často nastane okamžik, kdy v sobě nalezneme odvahu a zkusíme vyšlapat cestu vlastní, která povede tam, kam skutečně chceme. K tomuto rozhodnutí potřebujeme odhodlání, ale k tomu abychom skutečně vytrvali, potřebujeme velkou dávku vůle. Zpočátku není vůbec snadné se prodírat sám hustým trním navíc bez záruky úspěchu. Ostatní poutníci, kteří vás míjejí, se na chvíli zastaví, přihlíží vašemu snažení a zvažují, kudy se dát. Pro některé je příliš riskantní se vydat za vámi do neprobádané divočiny a tak většinou zůstávají na vyšlapané cestě. Občas se však najde poutník podobného ducha, který se stejně jako my už nějakou dobu odhodlával sejít z vyšlapané cesty a vydat se stejným směrem jako my. Když uvidí naše úsilí, zaraduje se a přidá se k nám na pomoc. V tuto chvíli se i my zaradujeme a začněme více věřit, že jsme se vydali správným směrem.

„Dobře, jsme už roveři, ale není divné si říkat roverský kmen? Vždyť nás za něj naše okolí zatím nepovažuje. Nepočkáme radši ještě…?

Ano, i to je dobře, že jsme na naší cestě opatrní. Právě opatrnost zajistí, že vybereme cestu důkladně, aby nás i ostatní mohli tudy následovat. Ze začátku je vždy více těch, kteří o nás pochybují než těch, kteří nám věří. Ale jen my můžeme ostatní poutníky přesvědčit o správnosti naší cesty. Opatrnost zajistí našim tradicím dlouhou životnost.

…“ A co ty paprsky Slunce? O tom jsem teda ještě nikde neslyšel, a vždyť ještě vůbec není jasné, jak to bude vlastně fungovat….“

Ano, když se rozhodneme prošlapávat vlastní cestu, nemáme nikdy zaručeno, že ta cesta bude správná a že nebylo lepší zůstat na cestě již vyšlapané od našich předchůdců. Vydat se vlastní cestou se neobejde bez kuráže. Ale naděje je tady vždycky. Tradice se staly tradicemi, protože se zkrátka osvědčily. Je tedy pouze na nás, jestli dokážeme naše činy proměnit v tradice.

A je správné si za každou cenu prošlapávat vlastní cestu? Proč bychom měli něco jinak, když to tak funguje už dlouho?

Ne, není správné za každou cenu bořit vše staré a dělat si to po svém. Ale je určitě správné se zamyslet nad tím, kam jdu, a vybrat si tu svoji správnou cestu. Stejně tak nemůžeme odepřít našim následovníkům právo volby jejich vlastní cesty…

Závěrem bych chtěl všem členům roverského kmene Rozbřesk popřát vůli a nadšení!