Těžká železniční čtyřiadvacítka aneb Křížem krážem po ČR

4.10.2015 Káně Kronika

Onehdy (myslím, že to bylo s instruktory z Velké Moravy) mě někdo nařknul, že jsem šotouš. Důkaz provedl otázkou – zda semafor nebo návěstidlo. Já samozřejmě odpověděl návěstidlo, poněvadž semafory na dráze prostě nejsou. Ovšem mě se to slovo nikterak nelíbí, kdybych neznal jeho význam, dokonce by mě to urazilo. Já se spíše považuji za vlakomilce, dráhaře obecného (Siderodromofil vulgaris). Tato choroba mne postihla již v útlém dětství, když jsem navštěvoval břeclavské nádraží na procházkách se svými rodiči či prarodiči.

Člověka, ještě více zaníceného do vlakové tematiky, jsem potkal u nás na středisku, shodou okolností je také zástupcem vůdce oddílu. Říká si Kulďas či Kulica. S ním, co by vedoucím naší skupiny Svatopluk, a ještě s Keckou, Hupem a Rácou jsem se rozhodl strávit čtyřiadvacet hodin ve vlaku v rámci celostátní soutěže Křížem krážem pro ČR. Pro neinformované čtenáře (tzv. vlakovébarbary) doplním, že smyslem této akce je najezdit co nejvíce kilometrů a přitom nasbírat nejvíce bodů na den železničářů – 26. září. V letošním ročníku s námi soutěžilo 94 týmů, což už je pěkná cifra. Akciová společnost České dráhy (stát vlastní 100% jejich akcií) vydala pro tento den speciální jízdní nabídku – 650 Kč pro až 5 dospělých. No není to úžasné?

A tak za hluboké tmy, chladu a deště vyjíždíme Euronightem směr Děčín. Odjezdu ještě předcházelo společné focení třech soutěžních týmů v hale nádraží a důkladná prohlídka celní policie. Co kdyby mezi námi byli běženci? Mezi Brnem a Prahou Kecka ulehá do prostor mezi sedadly, je klid a můžeme i my ostatní alespoň na chvíli zavřít oči, neboť před námi je toho ještě mnoho.

Matička Praha nám ulehčila od mnoha cestujících, vagón už je zde poloprázdný.  Nezapomínám na to, že mám na sobě skautský kroj, a buzením maďarského cestujícího, který má lístek jen do Prahy, si plním dobrý skutek. Vlaková píšťala zapískala, vlakvedoucí dává návěst odjezd. Vlak se zase příjemně třese a já usínám.

Opět se probouzím, za okny tma. Vlak se blíží k poslední stanici v naší milované vlasti – k Děčínu. Budíme ostatní, balíme si své saky a paky a po zastavení vystupujeme na perón. Stanice Děčín má ráz sudetského nádraží. Přestupujeme do osobního vlaku do Ústí nad Labem a už svítá. Je něco málo po šesté. S Kulďasem otevíráme okna a díváme se na vyhaslé sopky Středočeské pahorkatiny i na řeku Labe. Tu je zajímavost. Po obou jeho březích vede železnice! Ostatní ještě podřimují.

Neuvěřitelný zápach (skoro až usmrcující) z chemického závodu Setuza oznamuje město proslulé chemickým průmyslem – Ústí nad Labem. Tam přestupujeme na zrychlený vlak ke Kolínu. Projíždíme Litoměřicemi, Poděbrady i Starou Boleslaví. Hup otevírá obal a hraje na kytaru. Ráca zase ukulele a dívá se do papíru s akordy. Všichni pak nezapomínáme na pitný režim a svačiny – snídani. Vzpomínku z dílny našich maminek.

No, u Kolína jsme nikoho nepotkali, a tak, když jsme se s nikým nezakecali, jsme stihli další rychlík na Brno – přes Vysočinu. S Kulďasem sleduji dění na trati, u Čáslavi vyměňují traťovou kolej. Nejprve se mačkáme v uličce před záchodem, kde ovšem značně překážíme nastupujícím či vystupujícím cestujícím, po Světlé konečně nacházíme coupé. Obdivuji skutečnost, že každá krajina je něčím charakteristická. Tak třeba Vysočina – kopce s hlubokými jehličnatými lesy. Samozřejmě, že u toho všeho papám rohlík s Vysočinou! Ostatní klábosí, hrají na ukulele nebo pospávají.

U Židenic mají špatně zapojená návěstidla. Jistě mi dáte za pravdu, že po návěsti Rychlost 40 km/h a výstraha nemůže být návěst Rychlost 40 km/h a potom volno! To snad každý musí vědět!

Více než hodinová pauza nás čekala v Brně. Abychom měli ten kulturní požitek, zašli jsme na výstavu modelové železnice. Došlo i na kafé a rychlovku u pana Ťonga.

Dobře, já to tedy zkrátím. Vždyť teprve máme půl druhé, že? Chápu Vás. Dále uháníme přes Vyškov (ve vlaku se fotíme s pěknou paní – slečnou? průvodčí), Olomouc do Zábřehu. Náhradní autobusovou dopravou do Jeseníka a pak ještě výš do polské Glucholazy. Zde se fotíme a dostáváme tedy 100 bodů k dobru. Již padá tma, už není z vlaku nic vidět. Nejdříve Krnov a potom Ostrava – Svinov.

Je sobota večer, hrozný to čas pro železniční přepravu. Přímo do Břeclavi nic totiž nejede. Nu což, tak zase přes Vyškov do Brna a osobákem do Břeclavi. U Přerova točíme klip Loučení – což nás natolik nadchlo, že až do Brna nespíme a různě se bavíme – zpíváme a díváme se z oken.

Po půlnoci brzdy vlaku zaskřípěly v Břeclavi na nástupišti  1B. Sledujeme Euronight a ptáme žertovně, jestli to nepojedeme ještě jednou. Ne! Železnice stačilo. Teď raději Kulďasovo auto a hajdy domů.

A spali a spali, jako by je někdo do vlaku hodil…