ROZBŘESKZávod 3 vrchů 2015
Závod tří vrchů je tradiční skautským závodem který se každoročně koná první listopadový víkend už od roku 2003. Nese podtitul „Extrémní závod dvojic“ a že je to název skutečně výstižný jsme se s Ančou přesvědčili právě před týdnem.
Do Borové u Poličky jsme dorazili v pátek kolem 23 hodiny díky dobrodružsví s žigulíkem právě po oficiálním zahájení akce. Rychle jsme se zaregistrovali a dostali základní pokyny. Ráno v 5.00 bude start, kde se dozvíte kam jít. A tak se taky stalo, sbalili jsme batůžky třikrát přehodnotili oblečení, šli na pár hodin spát a v 5.00 jsme s kupou dalších čelovek stáli s mapou a buzolou v ruce před sokolovnou v Borové, když Kulda zaburácel: „První stanoviště je na křižovatce 6 cest ve vzdálenosti 5,5 km, azimut 258° pod kótou 756“. Několik čelovek se téměř hned nato rozeběhlo někam do tmy. My jsme stejně jako většina chvíli hleděli do mapy, až se nám podařilo najít zmiňovanou křižovatku. V tuto chvíli jsme začali velmi taktizovat. Než jsme se pořádně zorientovali a vybrali nejrychlejší a nejvýhodnější trasu, tak jsme se drželi největší skupiny lidí a snažili se všechny předběhnout. Ve chvíli kdy jsme se dostali do čela skupiny, tak jsme ještě trochu poutekli a poté zhasli čelovky, aby ostatní neměli výhodu z našich zkratek 🙂 asi po hodině jsme úspěšně bez zakufrování doběhli na onu křižovatku 6 lesních cest, kde nás čekal první úkol – početní úkol. Sečíst a odečíst hromadu asi dvaceti čísel (až 6-ti ciferných) a v závislosti na výsledku jsme pak měli dvě možnosti kam pokračovat dále. Bohužel byly čísla tak dobře (blbě) vybrané, že se mi nepodařilo vymyslet nějaký početní trik a tak jsme zkrátka museli sčítat a odčítat jedno po druhém…asi za půl hodiny běžíme s výsledkem na jih na druhé stanoviště – první ze 3 vrchů – Vysoký kopec (806). Naším směrem běží i několik dalších závodníků, což nás uklidňuje. (Později jsme zjistili, že jsme to spočítali špatně – a dobře to nespočítal vůbec nikdo, ale pořád to ještě bylo v rozmezí, které nás poslalo na správný kopec).
Cesta vede jednoduše – jakkoliv dolů do údolí a pak zase nahoru na protější kopec (zase nějakých 6 km vzduchem). Opět předbíháme všechnu konkurenci na dohled a držíme se jen dvou atleticky vypadajících kluků. Ti však brzo volí značenou cestu dokola a my zahajujeme přímý výstup lesní pěšinkou. Na vrcholu nás čeká příjemné překvapení – je to ten správný kopec, kam jsme měli běžet a taky osvěžující úkol: musíme z jabka vyřezat co nejdelší kus slupky (pouze jeden kus). Škrabku nechávám Anči a zkouším to nožem. Nakonec se mi podaří asi ze 2/3 jabka než to omylem přeříznu vykutat metrovou slupku za což získáváme -10 minut a valíme na další stanoviště – 9 skal.
Nejkratší cesta je přímý sestup lesem, cestou potkáváme atlety, kteří běželi dokola a v tuto dobu se nacházíme někde do 10. místa! Je krásně, vycházející slunce zabarvuje podzimní krajinu a máme plno sil. 9 skal je kus cesty, a my se chceme vyhnout běhání z kopce a do kopce, tak volíme výstup nehorázným krpálem a poté už relativně rovnou hřebenovku. Jen jsme nečekali, že z toho nakonec bude opravdový krpál, přelízání balvanů a prostup hustou lesní školkou, …to bohužel člověk z mapy nevyčte.
Na 9 skalách (3. stanoviště) nás čeká lezecký úkol – konkrétně skalní lezení na stěnách různých obtížností. Zhruba v tu dobu začíná lehce pršet a skály jsou plné mechu a spadaného listí, takže reálná obtížnost je o něco vyšší. Anča si vybírá cestu 5ku a i přes zrádný převis v polovině a klouzavé kameny ji zdolává celou až nahoru. Akorát na mě z těch 12 minut zbyly už asi jen 4, tak stíhám po stejné cestě vylézt jen pod ten převis a konec. Ale musím říct, že výš bych už stejně nevylezl, ten převis bych nedal.
Krátce se za chůze občerstvujeme a běžíme dál. Máme stále dobrou náladu, přestože máme v nohách tou dobou asi 30 km, tak se nám zatím daří se držet na předních místech závodu, hlavně kvůli fikané volbě trasy. No a v tuto chvíli jsme asi usnuli na vavřínech – protože po asi 10 minutách zjišťujeme že se omylem vracíme po stejné cestě, jakou jsme přišli. Volíme alternativní zkratku a po chvíli kufrujeme podruhé – to snad není možné, musíme se víc soustředit! Vracíme se asi kilometr po silnici a snažíme se dohnat ztracené minuty. Anča pořád kluše, já ji stíhám indiánskou chůzí.
Přidává se další komplikace – vzhledem k neustávajícímu dešti se nám začíná trhat mapa (která byla ráno úplně nová). Po nějaké době se trefujeme na 4. stanoviště, které je jakási neurčitá křižovatka lesních pěšin. Tady už je naše mapa na několik kusů.
Na tomto stanovišti nás čeká (za normálních okolností) zábavný úkol. Zavřeli nás oba do velkého pytle a řekli azimut a počet metrů, pak ještě jednou a pak ještě. Tak se valíme v pytli a snažíme se držet směr. Pytel je uvnitř mokrý od deště a předchozích závodníků, takže to není nic moc. Vylézáme z pytle asi 2 metry od cílového bodu, ale to není dost dobré a tak dostáváme plnou penalizaci.
Opatrně přeskládávám mapu, aby se úplně neroztrhala a ani ji nedávám do obalu, protože se všechno mokré k sobě lepí a držím ji až do následujícího stanoviště v ruce. Tím hráz rybníka Velké Dářko. K naší nelibosti stále směřujeme na západ a stále se vzdalujeme od startu a cíle (Borová). Začínáme se smiřovat s tím, že to asi nebude jen těch 50 km, které jsme tak nějak čekali.
Blížíme se k Velkému Dářku, už neběžím, Anča se o to pokouší, ale mě při běhu bolí koleno, chůze zatím bez problému. U Velkého Dářka nás čeká sám Kulda a má pro nás 3 úkoly, během kterých se oba musíme stále držet gumové obruče. První je podlézt laťku asi ve výšce 30 cm nad zemí, což zvládáme bez problému, druhým je prolézt za stejných podmínek kruhem a nedotknout se ho, to taky zvládáme, a třetí úkol je teprve oříšek. Překonat laťku ve výšce asi 160 cm a neshodit ji (přitom se stále musíme oba držet té obruče). Přehodit Anču přes laťku není žádný problém, ale co se mnou? Zkouším to přeskočit z místa skokem valivým a stále držím tu obruč. Ozve se křup a celá konstrukce padá k zemi. Kulda řve a spravuje to izolepou, asi 5 minut promýšlíme strategii a Kulda to mezitím spravuje. Nakonec se rozhodneme ke stejnému postupu. Tentokrát udělám aspoň nákrok, úspěšně přeletím laťku a dokonce ani nestrhávám Anču, která se drží obruče na druhé straně laťky. Kulda opět řve – tentokrát radostí! Jsme prý teprve třetí, komu se to zatím podařilo!
Získáváme souřadnice 6. stanoviště – rybník Kuchyně u Herálce. Naše mapa je už roztrhaná na jednotlivé čtverce, které skládáme jako puzzle. Doufáme, že už se cesta začne stáčet zpátky na východ, ale stále jdeme na sever. Zdaleka nejkratší cesta do Herálce je bohužel asfaltka. A tak po ní jdeme. A jdeme dlouho. Před Herálcem máme v nohách už asi 50 km a stmívá se. V tuto dobu přichází Ančina krize a začíná bojovat s bolavýma nohama. Naše tempo se hodně zpomaluje. Ale pravděpodobně jsou na tom ostatní závodníci podobně, protože nás vůbec nikdo nepředbíhá.
Už vůbec nevím, kolik bylo hodi, když jsme dorazili k rybníku, byla tma. Je to pěkný písák, po kterém jezdí spousta světel, některé plavou a i na břehu jsou barevné světla. Servisák říká něco o 18. průběžném místě. Brzo se dozvídáme, co je naším úkolem. Dostáváme kanoi-sambu a ukazují nám plán rybníka. Naším úkolem je uvařit Guláš – tradiční jídlo Z3V. Podél rybníka na březích jsou rozmístěné korálky, které musíme ve stanoveném pořadí získat a navléknout na šňůrku. Kromě toho se na každém korálku přidávájí speciální úkoly, musíme si na vodě vyměnit místa v lodi, nesmíme jet do zakázané zóny, musíme pádlovat opačně, atd.
Po asi 50 minutách už máme uvařený guláš a v sedě si taky trochu odpočinuly naše nohy. Jsme přesvědčeni, že další stanoviště už musí být cíl…ale neni. Zapoměli jsme, že je to závod 3 vrchů a proto nás čeká třetí poslední vrch – Kořenný kopec. Necháváme si pouze 4 dílce mapy, které budeme potřebovat do cíle a zbylé cáry vyhazujeme. Myslím, že jsme opět zvolili dobrou trasu, protože i přes naše čím dál pomalejší tempo potkáváme dvojice, co vycházeli dřív. Po dalším asfaltkovém úseku se prohlubuje krize, jdeme tak pomalu, že nás předchází i místní děda, co se šourá do hospody. Dost často zastavujeme. S vypětím všech sil se vyškrábeme na 7. stanoviště Kořenný kopec.
Zde nás čeká stanoviště v režiji Sida (později jsme zjistili že se nazývá „Prasárna“). A tak to skutečně je, protože skákat žabáky a ještě si u toho pamatovat jména božstev, když sotva chodíme je skutečně prasárna.
Přemýšlíme co dělat. Už dávno není naším cílem umístění, jde nám jen o jediné – dojít do cíle. Přemýšlíme i o tom, že to vzdáme, ale pravidla zní jasně – servis tým přepravuje pouze zraněné, kdo se rozhodne závod ukončit, musí se do cíle dopravit po svých. Zjišťujeme, že 8. a poslední stanoviště je skutečně cíl, ale taky zjištujeme, že je přes 10 km daleko vzdušnou čarou.
Rozhodujeme se vykašlat na Sidovu prasárnu, a raději zatnout všechny zuby a dohrabat se nějak do cíle. Získáváme teda plnou penalizace a belháme se dál. Máme v nohou asi 65 km a v tu chvíli přichází i moje krize. Naprosto nechápu, jak jsem mohl před chvílí skákat přes laťku, když teď je každý krok tak těžký a bolestivý.
Jdeme pomalu a dlouho…už vnímáme jen fyzické utrpení. Borová se pořád zdá hrozně daleko. Předbíhá nás spousta dvojic, ale je nám to už jedno. Máme občas i zrakové nebo sluchové halucinace. Teď mám nějaké okno, protože to bylo pořád stejné. Po nějaké době přicházíme do míst, kde jsme byli ráno, což nás povzbuzuje, už je to jen asi 5 km, to je přece kousek. Ale není. Ráno jsme to proběhli, teď se belháme a je to pořád daleko. Přicházím do lesa nad Borovou. Máme pocit, že se mapa neshoduje se skutečností. Ale řídíme se instiktem a jdeme tam, kde si myslíme, že je Borová. Některá místa poznáváme, ale zdají se teď hrozně vzdálená a ty úseky mezi nimi nejsou vůbec povědomé. Pořád nevidíme světla domů, ale nějaké tmavé údolí. Trochu propadáme nejistotě, jestli nejdeme do úplně jiného údolí, ale prostě pokračujeme dál. Konečně jsme na louce nad Borovou a vidíme, nějaký dům, kde se svítí a vypadá jak sokolovna. Jdeme k němu. Přicházíme blíž – není to sokolovna. Je 2:30 ráno, doufáme, že jsme v Borové a nevíme, kde je sokolovna. Vidíme o kus dál na ulici světla, šouráme se k nim, zeptat se kde je sokolovna. Přicházíme blíž – to jsou naši! Sešli jsme z kopce hned vedle sokolovny. Přichází pocit posledních 100 metrů, které nás dělí od spacáku.
Ale není to všechno. Ještě musíme splnit poslední úkol na místním minigolfovém hřišti. Desetrkát střílím mimo jamku, Anča se do nějakých jamek trefuje (říkala, že to byla náhoda, že už na to vůbec neviděla). A pak jdeme konečně nahlásit svůj příchod do cíle a LEHNOUT! Organizátoři nás ještě hostí čajem, chlebem se sádlem a sprchou. Těšil jsem se, jak své promrzlé tělo před spaní prohřeju horkou sprchou, ale to co ze sprchy teče není studená – to je ledová! (noční proud). Podstupuju se sebezapřením poslední výzvu dnešního dne a pak už opravdu do spacáku.
V neděli ráno už proběhlo jen vyhlášení výsledků. Takže naše celková bilance: 79,65 km za 21,5 hodin. Umístili jsme na 39. místě z celkového počtu 73 dvojic. Závod dokončilo jen 40 dvojic, většina z nich to vzdala na 6. stanovišti „Lodě“. Podle Kuldy byl toto jeden z nejnáročnějších ročníků Z3V, težší byly snad jen Bílé Karpaty v roce 2011.
Jestli chcete, podívejte se na naši trasu: mapa trasy
Je možné, že jsme ve skutečnosti ušli i trochu víc, než ukazuje moje klikání myší na mapě, ale každopádně to bylo hodně. Namátkou jsem zkusil zadat pěší trasu Břeclav – Vídeň a vyplivlo mi to 79 km 🙂
Po dvou dnech nohy přestaly bolet, silný zážitek však zůstal… půjdete do toho s námi příští rok?? 🙂
Napsat komentář