Zlaté šlapátko – 1.5.2015

5.6.2015 Jeňa Kronika

Letos poprvé se zúčastnili zástupci našeho roverského kmene celostátního skautského závodu horských kol „Zlaté šlapátko“, který probíhá tradičně v den svátku práce 1. května v Brně. A protože se jednalo o akci vskutku megalomanskou, neobejde se bez zápisu na web Rozbřesku…

Ve zmiňovaný pátek 1.5 ráno jsme spolu s Majklem a mojím kolem vyjeli ranním rychlíkem směr Brno. Tam se naše cesty na chvíli rozdělili, protože Majkl si šel ještě půjčit kolo od Vezíra – pořadatele závodu. Já jsem přestoupil na osobák a pokračoval do Řečkovic. V tento den se vyplnila předpověď počasí – pršelo. Proto jsem na Řečkovickém nádraží strávil asi 40 minut a užíval si sucho, a poté se přesunul na místo srazu do Mokré Hory. Tam jsem znovu spatřil Majkla s Vezírem – pořadatelem a pozor – ještě jedním dalším asi 13ti letým závodníkem, kterého neodradil déšť. „Tak to vypadá, že jsme všichni“, pravil Vezír. „Ještě chvilku počkáme“ … Nene, nejsme všichni. Už to vypadalo, že Břeclav na účast porazí Brno, ale vzápětí přijíždějí ještě dva další závodníci a vytahují z auta horská kola. Takže stav Brno:Břeclav 3:2 na účast.

Vezír pokládá zásadní otázku – jestli teda chceme závodit, když jakože prší. S Majklem máme v této otázce jasno (když už jsme přijeli) a kluci z Brna přikyvují. Jsme tedy rozdělení do dvou závodních kategorií podle věku. S Majklem a jedním klukem z Brna tvoříme tu nejpočetnější kategorii starších nad 15 let, druhou nejpočetnější kategorii mladších tvoří dva zbývající kluci. A hned nato nám Vezím představuje svůj strategický plán. „Cesta je vyznačena fáborky a na stanovištích jsou kontroly, které by vám měli měřit průběžný čas… Ale protože prší, tak už jsem některé kontroly poslal domů, no vlastně už je tam jen jeden člověk kdesi na stanovišti U Buku. A protože ty kontroly měly i po závodě sesbírat ty fáborky, tak bychom to mohli udělat, že byste místo na čas letos závodili na to, kdo cestou sesbírá co nejvíce fáborků a mělo by to i ten ekologický přesah.“

Tak jsme souhlasili z touto variantou závodu a jako první se na start připravila naše kategorie starších. Náš soupeř z Brna vystartoval takovým způsobem, že jsme ho po prvních dvou stech metrech už po celou dobu závodu neviděli a my s Majklem jsme jeli, jak se říká „na jistotu“. Z Mokré Hory jsme jeli lesem na Jehnice a pak přes kopec do Soběšic. Zhruba v tuto chvíli už se počasí zlepšovalo, nepršelo a chvílema bylo dokonce i slunečno. Celá trasa (přestože to byl závod horských kol) vedla většinou po zpevněných cestách, po kterých by bez problémů mohlo jet i auto. A protože v naší závodní kategorii už nějaké sbírání fáborků nepřipadalo v úvahu, rozhodli jsme se trasu trochu vylepšit. A tak jsme se místo toho, abychom jeli ze Soběšic po zpevněné cestě dolů do Bílovic nad Svitavou a pak šlapali znovu údolím nahoru k Buku, rozhodli jet přímo po červené turistické značce, která byť turistická tak je velmi oblíbená mezi cyklokrosaři a podobnými šílenci. Troufám si říct, že tato naše zkratka byla nejzajímavějším úsekem závodu (no na dvojkolo by to nebylo). Úzké cestičky, klikaté serpentýny, přenášení a podlézání spadlých kmenů, uklouznutí kola na mokrých kořenech, obtížné přelézání masivního vývratu, kde bychom i bez kola měli co dělat, a nakonec i přejezd potoka, to všechno se na této stezce dá zažít. Byla by docela výzva projet tuto trasu s omezeným počtem dotyků země.

A pak jsme konečně dojeli ke zmiňovanému Buku, kde už dávno nebyla ani ta jediná kontrola, a napojili se na asfaltku – původní trasu závodu. Měl jsem v tu chvíli trochu náskok před Majklem a tam jsem ho spatřil – zapomenutý fáborek! Strčil jsem do kapsy svůj jediný úlovek, který mi pak zajistil druhé místo v soutěži. Následoval už jen rychlý sjezd pěkným lesem opět do Bílovic nad Svitavou, kde byl cíl závodu. Do cíle jsme dorazili poslední, nejen že tam už byl ten kluk, co nám ujel na začátku, ale také závodníci z kategorie mladších, kteří startovali po nás.

Vlezli jsme do klubovny místních skautů, kde jsme dostali teplý čaj. Pořadatelé měli takovou radost, že nás vidí, že na naše uvítání rozbili květináč se zasazeným čímsi a hlínu rozsypali na koberec. Po krátkém úklidu probíhalo vyhlášení vítězů s Italskou hymnou v pozadí (naprosto netuším proč tam hrála ta hymna). Výsledky závodu byly tajné, ale viděl jsem je přes rameno, když se Vezírův brácha zapisoval moje „skóre“ do Excelu. Musím říct, že nám ten kluk z Brna s počtem fáborků 36 trochu utekl, ale taky jsme s Majklem neodvedli špatnou práci a se skóre 1 a 0 obsadili pěkné 2. a 3. místo. Jako cenu jsme dostali každý jednoho hokejového „Fanďuláka“ (dává se v Hypernově při nákupu nad 200 Kč, myslím) a protože jsme byli dva z daleka (Břeclav) tak jsme dostali ještě jednu speciální cenu – poukaz na 1+1 zdarma SIMkartu od TescoMobil (dává se v Tescu při nákupu nevím nad kolik).

Naplněni dobrým pocitem z umístění v závodě jsme se vydali podél Svitavy na cestu do Brna. Poněkud méně naplněné bylo Majklovo zadní kolo, které musel cestou několikrát dofoukávat. V Brně jsme se rozloučili s Vezírem, Majkl pokračoval na soft do Brodu a já jsem pokračoval na kole do až do Břeclavi.

Oba nás večer bolely nohy jak pes. I přes to musím říct, že to rozhodně stálo za to, užili jsme si hodně srandy a podstoupili zase nějakou fyzickou výzvu. Obzvlášť pro ty, kteří tolik neznají lesy kolem Brna, mohu doporučit i trasu, byla velmi pěkná. Zlaté šlapátko se koná tradičně 1.5., tak když se příště domluvíme ve větším počtu, máme šanci porazit Brňáky :). Měli bychom to udělat!

Zapsal Jeňa